První výkop tedy zahajuji já: Maximum asi 1000 Kč najednou, průměrně asi 500 Kč za rok, a žádnou černou labuť vyvracející hypotézu „všechny příběhy jsou fake“ jsem nezažil.

1. Nikdo nesmí být držen v otroctví nebo nevolnictví.
2. Od nikoho se nesmí vyžadovat, aby vykonával nucené nebo povinné práce.

– Článek 5 Listiny základních práv Evropské unie

Sice v „tradičním“ otroctví nebo nevolnictví, jak jsme se to učili v hodinách dějepisu, opravdu už moc lidí – zejména v EU – není, v nevolnictví finančním je lidí víc než dost. V mírnější formě je to jen klasické známé „nesmí mě vyhodit z práce, protože nebudu mít příští měsíc na nájem“, často se k tomu ale přidává i osobní zadlužení a nutnost 10, 20, 30 nebo 40 let splácet dluhy s úroky bance, lichvářovi nebo někomu dalšímu.

Pokud není problém to celou dobu splácet, tak hurá; pokud ale vnější faktory způsobí neschopnost splácet, tak žádné hurá. Za tímto účelem existuje „pojištění neschopnosti splácet“, které by si každý rozumný člověk měl sjednat, když se rozhodne jít do dluhu, přesto se může stát,  že událost, která nastala, zrovna takovým pojištěním krytá není. Pojistit všechny eventuality nejde, takže se vždy jde do menšího či většího rizika.

Zadlužit se prakticky na celý život při pořízení bytu nebo domu, na kratší dobu při pořízení takového auta, se nepovažuje dnes už vůbec za něco jako „nevolnictví“ – je to naprosto normální, „přirozené“ a jde jen o to, jak se zadlužit „chytře“, abych teda sice celý život splácel barák, ale na stáří jej konečně měl, mohl jej třeba prodat, a z výnosu pak dokrývat důchod, který by spoléháním se jen na stát mohl být jen almužnou.

S povinností pracovat, abych se mohl z finančního nevolnictví vyvázat (vykoupit), se pojí druhý bod Článku 5. Zeptejte se lidí, jak jsou s prací, kterou dělají spokojení, jak moc jim přijde smysluplná, užitečná, hodnotná, jaké pocity z ní mají, a jak moc musí „oddělovat pracovní a osobní život“ (jak se doporučuje pro zachování duševního zdraví a jak s úspěchem prováděli i nacističtí pohlaváři, kde v práci dostali příplatek za vynalezení laciného vylepšení, jak do dobytčáku nacpat víc židů, načež doma byli vzorní otcové, co se vzorně starali o ženu i o děti).

Za pokrok bych považoval, kdyby se nejen zvyšovalo HDP, ale proměňovala se představa „svobody“  směrem k tomu, že většina lidí nebude muset dělat práci, která místo aby přispívala k všeobecnému blahu a udržitelné existenci, žije z generování „hodnoty“ zneužíváním levné pracovní síly v levnějších zemích,  vyčerpávání půdy i neobnovitelných zdrojů, generování odpadu, případně jen z finančních spekulací (nejvyšší stupeň abstrakce).

Je to jen námět tomu, kterým směrem směřovat „pokrok“. Je důležité si připomenout, že základy dnešní přebyrokratizované Evropské unie vznikly těsně po konci druhé světové války s cílem vybudovat mezi evropskými zeměmi hospodářské vazby, aby země na sobě byly hospodářsky natolik závislé, že proti sobě nepovedou válku, namísto toho konflikty budou řešit mírovějšími cestami. Což se jak vidíme docela povedlo a z tohoto hlediska je nutné na projekt „evropské integrace“ nahlížet v trochu pozitivnějším světle.

V kuchyni ve třetím patře bez oken se namontují sodíkové výbojky a začne se tam pěstovat indoor cannabis, neboť od května Holandsko zakázalo v Maastrichtu prodej hulení cizincům, což by byla katastrofa pro půlku zdejších studentů, co tam doposud každý druhý víkend vyráželi na výlet do coffeeshopu. Celá střecha kolejí bude rovněž zelená (outdoor pěstování), vhodné jako léčivo. ¨

Druhá kuchyň ve třetím patře budovy se taky moc nevyužívá, takže tam budou kurníky pro slepice. Kohout bude vyhlášen prezidentem republiky a slepice s kuřaty budou tvořit vládu a parlament. Jejich úkolem nebude plýtvat veřejnými zdroji (waste resources), jako se to děje v normálním státě, nýbrž z kuchyňského odpadu tvořit zdroj (make resources from kitchen waste) – špičkové hnojivo pro rostliny konopí. Slepice ani kohout samozřejmě nebudou dělat žádná politická rozhodnutí, protože těmi se stejně jen všechno zhoršuje. Vejce budou sloužit jak k potravinové soběstačnosti, tak i jako zbraň pro ochranku, která bude placená z prodeje přebytků konopí, aby je mohla případně vrhat na oficiální ochranku a recepčního z ostatních budov kolejí, pokud by chtěli podniknout invazi. Zelená střecha bude sloužit i jako maskovací nátěr v případě, že by univerzitní velitelství chtělo podniknout letecký nálet na území dříve náležející univerzitě.

(-: Chvíle nedělní studentské kreativity :-) Celou ústavu a vyhlášení nezávislosti se podařilo ve 20 paragrafech zapsat do Červené knihy a v dohledné době sem vložím kopii celého znění.

„Dotaz: abych neplela, chci mulcovat slamou, ale proroste mi vubec tou slamou treba brambora, nebo cibule? (otazka tedy zni kdy to zamulcovat a jak), nevim jak to vyresit, vsude je jinak plno travy, sem zacatecnik… dalsi problem, nemame hlinu do vysokeho zahonu, nemame kompost a kupovat tam substrat nebo kompost je blbost, potrebujem toho hodne, jak to udelat, aby mi tam nerostla zas trava, este neumim s permakulturnima postupama, diky zkusenejsim“ (GIDDY@NYX.cz)

„Permakulturní postupy“ navrhuji nechápat jen v úzkém smyslu několika symbolů často asociovaných s designem zahrádky, typu „vyvýšený záhon“, „záhon ve tvaru klíčové dírky“, „spirála“ a podobně. Nevyvýšený záhon a k tomu ještě pravoúhlý může být někde stejně dobrý jako skvělá vyvýšená bylinková spirála. Permakultura není jen fetišismus k pár symbolům prezentovaný Mollisonem, Holmgrenem, Holzerem, ale je novotvarem označujícícím v užším smyslu „trvale udržitelné zemědělství“ a v širším smyslu „trvale udržitelnou kulturu“. Ani bylinková spirála na dvorku, ani skvělý vyvýšený záhon podle Seppa Holzera, nemusí ani tomu prvnímu, ani tomu druhému pojetí permakultury pomoct ani trochu :)

Zdroj: HOLZER, Sepp (2010). Zahrada k nakousnutí / Permakultura podle S.H. Brno: Alman.

Co se týče konkrétního dotazu mulčování. Chybí kontext: Jak velký pozemek to je? V jaké oblasti je? Co se s ním dělalo v minulých letech? K čemu má pozemek v dalších letech sloužit? Nepřímo chápu z dotazu, že jde o zaplevelený pozemek,kde je tráva (a patrně další plevel), který poslední roky nebyl užitkově využíván, a nyní je nově snaha to změnit. Mulč nemusí být jediným řešením, u brambor nemusí být nutně špatné řešení i to, že se poprvé provede hlubší zpracování půdy (tj. popření často uváděné zásady no-till), a následně se opakovaně třeba s 14denními rozestupy provede nějakým nástrojem kypření půdy a rozrušení neustále vyrůstajících plevelů, s manuálním ostraněním těch větších. Předpokladem je brambory mít v nějakých smysluplných řádcích, aby se mezi nimi dalo chodit bez zničení brambor, navíc ke každé bramboře třeba dát klacík aby bylo jasné, kde je než vyleze ze země. Až brambory vylezou, je možné kolem nich naakumulovat půdu z mezicestiček… Mulč nemusí být samospásný, někde je přímo nevhodný. Věci je potřeba přizpůsobovat místním podmínkám – půdě, větru, vodě, vzduchu; časovým možnostem etc.

Podle mě skoro jakákoli užitková zahrada, kde se neprovádí každoroční hlubší rytí, kde se nesypou chemikálie a kde se dbá na základní ochranu půdy před erozí, je dobrá. (Ne)přítomnost oficiálních „bylinkových spirál“ a „klíčových dírek“ je naprosto nepodstatnou. Podstatné je to,že rodina získává část své potravinové spotřeby ze zdroje nejbližšího a obejde se bez masivních externích vstupů, a vyjádřeno energeticky tak potraviny z vlastní zahrady nemají bilanci třeba 20:1, kde na jednu vypěstovanou kalorii se spotřebuje 20 kalorií dodaných zvnějšku (fosilní paliva). Totéž se dá vyjádřit u půdy, pokud zajišťuji, aby se kvalita půdy i bez masivních vstupů zvnějšku udržovala konstantní nebo spíše se zlepšovala, je to dobré. (Pokud je tvorba nové půdy stejná nebo vyšší než její vyčerpávání a eroze).
Proti tomu jak konvenční, tak i drtivá většina tzv. „bio“ zemědělství v obou kritériích zpravidla naprosto selhávají. Konvenční zemědělství energetickou bilancí např. 20:1, biozemědělství někdy může být energeticky v pozitivní bilanci, ale většinou taky ne; ztráta půdy je třeba 10 t/ha/rok, zatímco pedogeneze je třeba 0,3 t/ha/rok, v bioprodukci je ztráta dejme tomu poloviční oproti konvenční produkci, což je pořád z pohledu permakultury nepřijatelná ztráta, ačkoli se běžně učí o tom, že taková ztráta je už „přijatelná“.

„Z mapy ztráty půdy pro všechny zemědělské pozemky ČR lze rovněž určit, že průměrná hodnota erozního smyvu na zemědělských pozemcích se dlouhodobě pohybuje na úrovni cca 2.34 t/ha za rok. Jaké je celkové rozložení hodnot ztráty půdy pro celé území republiky je patrné z obrázků (Obr. 2) (Obr. 3).
Z uvedené součtové čáry je patrné, že zhruba na 14 procentech plochy pozemků erozní smyv převyšuje 4 t/ha/rok a téměř 80% pozemků se vyznačuje ztrátou půdy přesahující 1 t/ha/rok. Uvedená čísla se mohou jevit jako hodnoty v „mezích“ normálu – nicméně stále je třeba pamatovat na to, že hovoříme o tisících kilometrech čtverečních výrazně erozně ohrožených…“ (Krása, Dostál & Vrána 2008)

Zdroj: Krása, Dostál & Vrána 2008: REVIDOVANÁ PODROBNÁ MAPA ZTRÁTY PŮDY PRO ÚZEMÍ ČR

A tak se dá pokračovat. Kupuji maso z konvenční produkce? Podporuji tím rozšiřování další GMO Roundup-Ready produkce sóji v Latinské Americe, odlesňování a vyvlastňování půdy a stěhování vesničanů do městských slumů, a zároveň přepravu přes půl zeměkoule něčeho, co bychom si mohli vypěstovat i v Evropě – kdyby se tu nepěstovaly „komerčně úspěšnější plodiny“ a její masivní přebytky se pak ještě nedodávaly velkoryse zpět do jiných zemí jako „rozvojová pomoc“.

Analýza všech dalších samozřejmostí života pak postupně odhaluje netušené spolupodílení se na současné planetární destrukci, a hledání důstojných alternativ pro sebe, místní komunity i širší celky a jejich implementace je to, co považuji za „kroky k reálné permakultuře“.

Období od dnešního neudržitelného systému k budoucí trvale udržitelné kultuře se pak může označovat jako „Transition“ v tom smyslu, jak to pojímají iniciativy Transition Towns/Transition Network. Od Transition se neočekává izolace od světa a provádění si čehosi „permakulturního“, ale práce na tom, aby se lidstvo/kultura přerodila v něco udržitelného. Že nás spasí jen bylinková spirála na dvorku, bez pochopení hlubších souvislostí, nebo magická impregnace semen léčivým potenciálem prostě nevěřím:

„Před vysetím je třeba vzít namočené semínko nebo několik semínek do úst a držet je nejméně devět minut. Pak je položit mezi dlaně přidržet asi třicet vteřin a stát při tom bosýma noha na tom pozemku, kde se budou sázet. Potom otevřít dlaně, donést je k ústům a vydechnout na semena vzduch z plic. Tak semínko, ohřáté dechem člověka, získá o něm veškeré informace.

Dále je třeba držet dlaně otevřené třicet vteřin na slunci. A semínko určí okamžik svého vyklíčení. Všechny planety mu v tom pomohou a jejich prostřednictvím darují člověku potřebné světlo…“ (V. Megre – Anastasia)

EN: Let’s remind that this seed treatment chemical is perhaps the leading cause of the catastrophic demise of bee colonies (colony collapse disorder – CCD) in recent years. How can anyone bearing a title „ecolost“ write that persistence in the environment is an advantage of such a poison?!

CZ: Připomeňme, že tahle látka na moření semen je dost možná zodpovědná za syndrom kolapsu včelstev. Jak může někdo s titulem „ecologist“ napsat, že menší biorozložitelnost je výhodou nové látky?

Petition against usage of this pesticide group in EU / Petice na zákaz používání této skupiny pesticidů v EU:

https://secure.avaaz.org/en/save_the_bees_usa/?cl=902472586&v=8136

Nebudu parafrázovat celou zprávu, pouze vypíchnu některé křiklavé věty:

Zahraniční obchod ČR s potravinami je dokladem pozitivních i negativních rysů globalizace. Dovozy potravin do České republiky se výrazně zvětšily v období kolem vstupu země do Evropské unie a jejich růst poté dále pokračoval. Ovlivnily přímo útlum živočišné produkce v českém zemědělství a souvisejí i se ztrátou pracovních míst v tomto odvětví. Extrémní růst dovozů masa a masných výrobků – zejména vepřového – oproti celkové dynamice importů potravin se stal určujícím pro tempo jejich dovozů do ČR. (s. 1)

Dovoz masa a masných výrobků do České republiky vykázal za roky 2000-2011 extrémní růst. V hodnotě byl v roce 2011 téměř devětkrát vyšší než v roce 2000, což byl absolutné nejvyšší nárůst potravinářské komodity* dovážené v tomto období do ČR. (s. 12)

Od roku 2000 do roku 2011 došlo v českém zemědělství k výraznému snížení stavů hospodářských zvířat. Ubylo 230 tisíc kusů skotu (-15 %), prasat nezůstala ani polovina poté,
co jejich stavy klesly o téměř 2 mil. kusů (1,939 mil. kusů, tj. -52,6 %). Stavy drůbeže se snížily o téměř třetinu, když ubyla téměř polovina slepic (-5,6 mil. kusů, tj. -47,7 %) a v úhrnu přes 9,5 mil. kusů drůbeže (-31 %). (s. 14)

Na nákladovou konkurenceschopnost českých výrobců masa působí zřejmě nejen vyšší produktivita západoevropských producentů, ale též politika dotací. V důsledku toho mohou
tamější producenti pak úspěšně cenově konkurovat i v dovozech. (s. 15)

Z pohledu dopadů na zemědělství ČR rozeberme jako příklad důkladněji dovozy vajec. Jejich import z EU 27 postupem času prakticky zcela vytlačil dovozy z ostatních teritorií, především
však výrazně omezil jejich domácí produkci – její podíl na spotřebě vajec v ČR byl v roce 1999 ještě 97 %, v roce 2010 už pouze 65 % (s. 16)

Silné dovozy potravin nahrazující tuzemskou zemědělskou produkci ovlivnily i zaměstnanost v zemědělství. Jestliže v roce 2000 zaměstnávalo toto odvětví podle dat z národního účetnictví celkově 233,3 tis. osob (vč. lesnictví a rybářství), v roce 2011 už pouze 151,1 tis. (s. 17)

Během let 2000-2011 ztratilo zemědělství České republiky přes třetinu pracovníků, když ubylo 82,3 tis. pracovních míst (-35,3 %). Celková zaměstnanost v ekonomice přitom stoupla (+4,4 %), i když pracovní místa ubývala i v průmyslu (-6,8 %) a úbytky v primárním a sekundárním
sektoru absorboval sektor služeb.

Vysoké dovozy potravin rozhodují hlavní měrou o hlubokém deficitu zahraničního obchodu ČR u těchto komodit. Ve výsledku dochází k vytěsňování živočišné produkce domácího
zemědělství… Pozitivem bylo po dlouhou dobu udržování relativně nízké úrovně spotřebitelské inflace díky nízkým cenám dovážených potravin, negativem mohou být některé jevy spojené s jejich problematickou kvalitou.** (s. 18)

–

*) Na samostatnou úvahu by byla chladná řeč statistiky v považování masa, stejně jako všeho ostatního, za mrtvou hmotu, zde tedy „potravinářskou komoditu“. Tahle profesionální rétorika  úspěšně zakrývá vše, co se pod tím konkrétně skrývá. Podobně jako jsme rádi dávali roztomilá jména atomovým bombám, na neduhy sociální navrhovali „konečné řešení“ apod. Média i myšlení jsou toho plné.

**) Tento závěr zprávy považuji za velmi odfláklý, protože jestliže všechna ta čísla a alespoň zcela bazální znalosti v oboru spojíme dohromady a představíme si všechny, kteří ještě živoří a kdykoli můžou hospodaření zabalit zcela, tak mi nepřijde dostatečné celou zprávu ohodnotit tak, že (implicitně řečeno) „jediným (!) negativem mohou být (sic!) některé (!) jevy  spojené s jejich problematickou (!) kvalitou“.

Na základě toho, že nezaměstnané z primárního (a sekundárního) sektoru „absorbuje sektor služeb“ existuje masivní myšlenkový směr vyučovaný na školách a pevně zadrátovaný v hlavách těch, kteří dělají jaké ty „služby“ a inkasují za to slušné peníze, že brzy už nebudeme muset vůbec dřít a všechno se jaksi udělá samo, a přechod k terciárnímu sektoru je jasným projevem opravdového pokroku. Vyjádřil jsem se k tomu v komentářích ke článku na blogu o „svobodě v práci“, kde se srovnává „práce 20. a 21. století“.

Jaký máte názor vy?

Pyrolýza organického materiálu (zahřívání bez přístupu vzduchu) vede k zuhelnatění a navázání uhlíku do struktur s velmi pomalým uvolňováním. Touto technologií se před stovkami a tisíci let zapravovalo v Amazonii zuhelnatělé dřevo do půdy, aby se uměle docílilo podobných parametrů půdy, jako má černozem, i v tak teplé oblasti, kde jinak vlivem vysokých teplot běžně vázaný uhlík se do několika let zoxiduje a ve formě CO2 dostává do atmosféry (proto jsou taky půdy pod pralesy tak chudé a po vykácení pralesů je na místě do pár let poušť). Výsledkem této snahy je antropogenní (člověkem vzniklá) černozem (portugalsky terra preta), která si i po staletích, kdy byla původními kmeny opuštěná, zachovává mimořádné vlastnosti. Krom umělého zvyšování úrodnosti půdy, což dnes v době, kdy úpadkem zemědělství a péče o půdu přicházíme vodní a větrnou erozí o polovinu humusových rezerv Země (a kombinací použití těžké techniky, pesticidů, herbicidů a výstavbou logistických center a satelitních městeček na nejúrodnějších černozemích o tu druhou polovinu) má obrovský význam, je dalším efektem (při správné technologii!) negativní uhlíková bilance, což potěší všechny, kteří mají rádi žonglování s množstvím vypouštěných skleníkových plynů do atmosféry a výpočtem, nakolik se bude zvyšovat teplota na Zemi v následujících desetiletích.

Terra Preta

Biouhel (anglicky biochar) je neologismem pro uhel vzniklý moderní technologií pyrolýzy či spalování za velmi sníženého obsahu vzduchu, za účelem zapravení tohoto uhlu v jemnozrnné podobě do půdy (resp. jiného využití, ale nikoli spálení tohoto uhlu). Z pohledu uhlíkové bilance (tj. schopnosti vázat uhlík a zachovat ostatní frakce podporující skleníkový efekt, zejména metan) je důležitá správná technologie, ideálně tedy pyrolýza (bez přístupu vzduchu) za teplot mezi cca 300 – 600 stupni Celsia. Výsledkem je různý poměr pevných, kapalných a plynných frakcí, v závislosti na tom, je-li zvolena „pomalá pyrolýza“ (více pevných frakcí, dnes až 50 %) nebo „rychlá“ (více plynných a kapalných frakcí).

James Lovelock (autor teorie dynamicky rovnovážného systému na planetě Zemi „Gaia“) označuje uhlíkově negativní proces pyrolytické výroby biouhlu a jeho zapravování do půdy za „jedinou naději lidstva“. V tři roky starém článku pro The Guardian uvádí návod, jak nechat přírodu pro nás vyrovnat uhlíkové emise (a tedy CO2), které snad opravdu vedou ke skleníkovému efektu: zajistit, aby každý zemědělec měl malý pyrolytický reaktor na biouhel, a organické zbytky ze sklizně, které běžně zaorává, by prohnal tímto reaktorem. Uhel by použil na pole spolu s hnojivem a biopalivo z plynných a kapalných frakcí by buď sám využil k větší energetické nezávislosti, nebo prodal. Celý koncept by se tak mohl obejít bez enviro-dotací, které snad vždy zatím byly obrovským průserem až úplnou katastrofou (korupce, byznys „pěstování solárních panelů“ na černozemích, pěstování plodin jen pro biopaliva, atd. atd.). Jelikož fotosyntéza a rostliny zachycují asi 18x více uhlíku než uvolňujeme do atmosféry (avšak naprostá většina z toho se vlivem nestabilní fixace ve fázi rozkladu opět sváže s kyslíkem a vyletí jako CO2 zpátky) a dnešní zemědělství už zabírá značnou plochu Země, masivní konverze organického uhlíku do podoby uhlu a tedy fixace uhlíku na staletí a tisíciletí by celý dnešní CO2-skleníkový-efekt vzniklý pálením v minulosti fixovaným uhlovodíkům (ropa, zemní plyn) zmírnilo nebo snad i zastavilo.

Řetěz závislého vznikání (páli: patičča-samuppáda) je ústředním pojmem buddhistické psychologie abhidhammy, vysvětlujícím koloběh znovuzrození v rámci samsára a s tím spojené inherentní strast/„utrpení“ (První vznešená pravda). Jelikož kruh (či spirála) jeddnotlivých článků řetězu nemá začátku ani konce a všechny články jsou na sebe navázány, není zdánlivě možné z tohoto kruhu vystoupit, neboť články řetězu drží pohromadě kvůli „třem jedům“ (páli: akusala múla, dosl. ‚kořeny neprospěšného‘) – připoutanosti/žádostivosti (upádána/lóbha/tanhá), hněvu/odporu/nenávisti (dósa) a nevědomosti (móha/avidždžá) (Druhá vznešená pravda). Avidždžá (skt. avidjá, tib. ma rigpa) je termínem pro „bazální klam“ a prvotní příčinou strasti v koloběhu samsáry. Je opakem vidění věcí v jejich nahé, pravé podobě (vidždžá/vidjá/rigpa). Třetí vznešená pravda nicméně uvádí, že řetěz je možné přerušit, a to (Čtvrtá vznešená pravda) následováním Dharmy (Pravdy / toho, jak se věci mají / vnitřního zákona … „nauky buddhy“ = poznání probuzeného).

Jak ale patičča-samuppáda souvisí s antropogenní černozemí?

Poté, co jsem pojal představu, že pokud už má civilizace dál vytvářet „pokrok“, nechť je to právě implementací principů terra preta, jsem napsal na společnost ODAS věnující se odpadovému hospodářství a provozující relativně novou bioplynovou stanici ve Žďáře nad Sázavou, odkud pocházím. Mail krom potřebných odkazů na výzkum v oblasti biouhlu i již patentované průmyslové implementace obsahoval to, že bych si jako občan Žďáru přál, aby toto město bylo průkopníkem právě v této oblasti, a kdo jiný než společnost odpadového hospodářství, která již na počátku 90. let minulého století důsledně v celém městě rozmístila kontejnery na tříděný odpad, by do toho měl v první řadě investovat?

Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat, a hned druhý den ráno mi na můj český telefon do Belgie volal zástupce společnosti pan Svoboda, že si se mnou chce domluvit schůzku. Vyjádřil jsem své potěšení nad rychlou a seriózní reakcí, nicméně lítost nad tím, že do konce června trávím čas v Belgii. V emailu, který mi pan Svoboda ještě před telefonátem napsal, stálo:

„Děkuji za Váš příspěvek. My také v současné době usilujeme u předávání kompostu s obsahem uhlíku do půdy. V současné době ale ze strany zemědělců není zájem. Průmyslová hnojiva jsou levnější. Jestli máte čas a chuť, můžeme se k této otázce sejít a popovídat si. Každé nové řešení je přínosem. Předem děkuji za Vaši ochotu, Jan Svoboda, ODAS ODPADY s.r.o.“

Odpověď dává do souvislosti výše představený buddhistický koncept s tím prvním pojmem, a podporuje přesvědčení, v jak začarovaném kruhu to dnes ve společnosti opravdu jsme: společnost odpadového hospodářství o technologii biouhlu dejme tomu ví, zaměstnává progresivní lidi, kteří by tyto inovace sami uvítali, avšak „zemědělec preferuje levnější průmyslová hnojiva“ (protože musí výrobek prodat supermarketům, které si žádají supernízké ceny, protože není tak masivně subvencován jako v jiných zemích EU odkud sem proudí levnější = subvencované zemědělské produkty, protože lidi si nedomýšlejí důsledky svého chování nákupem v supermarketech a rovněž už mnohdy ani na nic lepšího = dražšího „nemají peníze“, ad infinitum).

Problém začarovaného kruhu, kde všechny články řetězce závislého vznikání se na sebe budou nekonečně odvolávat, je nutné někde přeseknout — z reakce pána odpadové firmy by to měl být zemědělec, který by měl pochopit, že mu kompost/biouhel udělá lépe než syntetické hnojivo.

Dvě varianty interpretace:

1) Jsme na tom už opravdu tak špatně, že zemědělec, přestože o všech důsledcích používání konvenčních hnojiv (i jejich dlouhodobě neudržitelné dostupnosti na současných cenách vzhledem k ropnému zlomu atd.) ví, přesto nemá ani možnost přejít k udržitelnému zemědělství, a je tedy naprostým otrokem, který jen bude přežívat dokud to půjde, načež to zabalí zcela (protože snižující se kvalita půdy mu přestane poskytovat potřebné výnosy, protože hnojiva budou dražší, …)?

Pokud by tomu tak bylo, tak už dnes víme o sebevraždě, nemáme možnost jí zabránit, ale máme možnost ještě pár let živořit. (To opravdu není varianta, která mně dává jakoukoli naději).

2) Optimističtější variantou je, že zemědělec „jen neví vše o plusech a mínusech dejme tomu konvenčních hnojiv vs. těch statkových+biouhlu, neuvědomuje si všechny důsledky atd. atd., a za předpokladu, že by věděl dostatek informací (a zároveň by prohlédl skrze clonu bazálního klamu avidždžá a překonal i svou připoutanost), přechod by uskutečnil. V takovém případě by mělo smysl pracovat na doplnění vzdělání hypotetického zemědělce.

V praxi ale hypotetického nevědomého zemědělce musíme nahradit za ještě nevědomější „právnické osoby“ reprezentující velký agrobyznys (tj. u nás Agrofert v čele s panem Babišem, obecně ale celý globalizovaný zvrácený tržní systém), kde je úkolem generovat zisk tady-a-teď a kde holistické myšlení přesahující rámec několika málo volebních období nemá co dělat.

Tady už moje představivost a mysl začíná být poněkud vyčerpaná (přesto mě tento kóan zatím k satori nedovedl).

Otázkou na čtenáře, kteří se dostali až sem, tedy zní: Máte nějakou pozitivnější inspiraci či vhledy na téma, kde má tento začarovaný kruh/řetěz „nejslabší články“, ze kterých by bylo možné relativně dovedně z tohoto jinak smrtícího kruhu vystoupit? Podle „teoretického modelu“ lze kruh přerušit kdekoli, ale i v Buddhově nauce je většina metod zaměřená jen na některé ze článků.

T. Pelecanos (1478): οὐρηβόρος

Často mám totiž pocit, že ekologický aktivismus a „environmentalismus“ se příliš nezabývá analýzou právě toho Ourobora, hada zakouslého do vlastního ocasu, arbitrárně určí nějaký „pohodlný“ článek, na který útočit, aniž ale předem důkladně prozkoumá, není-li tento článek zrovna tím nejsilnějším (čímž je veškerá snaha marná).

Postupem, který volí každý úspěšný hacker, snažící se o penetraci počítačového systému, i buddhista, dovedně využívající cesty Dharmy pro prohlédnutí skrze bazální klam a překročení dualismu je hledání nejslabšího článku systému, případně „kořene problému“.

(Připouštím, že model řetězu podmíněného vznikání, převzatý z buddhistické psychologie, nemusí nutně pro tento společenský jev být zcela adekvátní. Existuje tedy přiléhavější model [stále s vědomím skutečnosti, že mapa není území a mapa nikdy dokonale nezobrazuje území]?)

Odkazy

1. Ekologický institut Veronica: Biouhel
2. Frýba, M. (2003). Umění žít šťastně: Buddhova abhidhamma v praxi meditace a zvládání života. Praha: Argo.
3. Hollan, J.: další dokumenty na téma biouhel v češtině
4. International Biochar initiative
5. Lehmann, J.  & Joseph, S. (2009). Biochar for environmental management: Science and Technology. London: Earthscan.
6. Lima, H. N. et al. (2002). Pedogenesis and pre-Colombian land use of “Terra Preta Anthrosols”(“Indian black earth”) of Western Amazonia. Geoderma 110, pp. 1–17.
7. Lovelock, J. (2009). James Lovelock on biochar: Let the Earth remove CO2 for us. The Guardian, 24.3.2009.
8. Novotny, E. H. et al. (2009). Lessons from the Terra Preta de Índios of the Amazon region for the utilisation of charcoal for soil amendment. Journal of the Brazilian Chemical Society 20 (6).